Carmen Eleanore Wheatley

Charakteristika

Utkví-li ve vašem zorném poli Carmen, pravděpodobně vás jako první zaujme nadprůměrná výška, která z jejího těla ovšem nedělá vytáhlou nudli, jak by se dalo předpokládat, ale ženskými křivkami oplývající štíhlou postavu. To je ale možná první a také poslední věc, kterou byste mohli pokládat za nevídanou. Od hlavy až k patě se jedná o nijak vyčnívající mladou dámu, jejíž hříva rovných vlasů dosahuje zhruba do poloviny zad. Ačkoliv nepatří mezi ty dívky, které si se svými vlasy hrají do aleluja, soudě absence jakýchkoliv vlasových doplňků, její ušní lalůčky byste bez elegantních náušnic našli jen zřídkakdy. A právě hříva těchto kaštanově hnědých vlasů obaluje oválný obličej dívčích rysů, na němž se pod sytě hnědýma očima vyjímají rty, jež jsou věčně staženy do úšklebku. Carmenina osobnost není jednotvárná, je v podstatě dost nevyzpytatelná a ani její nejbližší si nikdy nejsou jisti, co od ní mohou čekat. Jsou dny, kdy je až nepřiměřeně klidná, což může evokovat falešnou lhostejnost, jindy zase bývá bláznivá a odvážná, ačkoliv po většinu času je spíše strašpytel. I když se bojí pavouků a nesnáší horory, nebojí se říct pravdu a promluvit i ve chvíli, kdy jí nic nehraje do karet, to ale neznamená, že neumí mlčet, když je to potřeba. Carmen vyrůstala v páté kastě s mladší sestrou, což jí naučilo jisté pokoře, schopnosti kompromisu a rozvaze. Světu každodenně ukazuje jenom svoji světlou stránku, nestane-li se nic výrazně převratného, nerada vnímá okolnosti negativně a věnuje čas pozitivním myšlenkám. Řídí se heslem: Moudřejší ustoupí, v praxi to funguje asi tak, že na vás sice bude štěkat, když se naštve, ale nikdy nezajde tak daleko, aby někomu vědomě ublížila. Přátelství pro ni znamená neskutečně mnoho, stejně tak ambice. Umí ustoupit, ale nikdy ne natolik, aby to poškodilo její rozvoj. Mezi její slabé stránky by se určitě daly zařadit výčitky, se kterými bojuje a neskutečně dlouhé rozhodování. Dokáže se přizpůsobit jakékoliv změně, ačkoliv sama spíše preferuje stereotyp. Nedalo by se sice říct, že by permanentně žila v chudobě, ale odtrhnout od úst si musela vždy. Odmala miluje hudbu a vše s ní spojené. Již v dětských letech jí maminka učila hrát na cello a otec na harfu, ona sama avšak není studijní typ, spíše se vždy spoléhá na svůj vrozený umělecký talent a schopnost logicky uvažovat. Patří sice do rodiny umělců, ale zpěv rozhodně nepatří mezi její přednosti, stejně tak mluvení několika cizími jazyky. Je nejistá, když se musí rozpovídat jinak než anglicky. Umí sice španělsky, jelikož je to jeden z nejjednodušších jazyků, ale mnohem jistější bývá u svého mateřského jazyka. Stejně tak jí mnohem více baví číst v notách a skládat novou hudbu, než nekonečně dlouho studovat v knihách a moc se nepředvede ani v manuálních pracích, nutno však dodat, že plést šály umí výtečně. Snaží se mít rozhled ve všech stránkách a minimálně o všem něco málo vědět, i když sama ví, že jí to je houby platné. Nikdy se ničemu nevěnovala víc než hudbě. Ačkoliv jí už předem bylo dáno, kam se má ubírat, patří mezi ty šťastlivce, kterým to zase tolik nevadí. Je vlastně ráda, že se nemusí vyučovat učitelkou nebo se snad prohánět po módních molech. Hudba je pro ni jakási útěcha duše.

Minulost

S krutou realitou světa se setkala během období zimy. Možná, že cesty nepokrývala bílá huňatá přikrývka, ale teploty byly více než mrazivé. Na rozdíl od své mladší sestry, která se narodila o pět let později v dobách vedra, může tvrdit, že její cesta na svět byla složitější. Vyrůstala v rozrostlé muzikantské rodině, která se po celou generaci věnovala hře v orchestru. Její rodina byla vždycky víceméně vážná, a proto ji už jako malou bavilo neustále něco vyvádět. V rodinném době Wheatleyů žila ještě část rodiny od její maminky Carmen, po které dokonce dostala i jméno. Carmenina maminka byla vážná a tvrdohlavá žena, která ji už v raném věku učila hře na cello. Jejím úplným opakem byl její manžel Winston, který se zřejmě svými povahovými rysy dost odlišil od svých vážných virtuózních rodičů a podporoval Carmen v jejím řádění. Jako mladší byla vážně dílo. Dokonce jednou naplnila svým příbuzným na zkoušce orchestru jejich nástroje pudinkem, co nešlo naplnit jen namazala olejem a tiše sledovala, jak si několik bratranců a babiček navzájem foukli do obličeje čokoládu. Žádné tresty ji nikdy nezastavily, tohle bylo prostě její. Milovala sabotování hudebních zkoušek už jen z důvodu, že její příbuzní byli naprostí suchaři, včetně těch dvou bratranců, kteří s nimi žili také. Za necelých pět let na svět přišla i její mladší sestra Lianna, kterou stejně jako ji vedli ke hře na hned několik nástrojů. Liu ale nikdy nebavilo hrát na klavír a na flétnu. Jako jediná z rodiny se spíše ubírala jiným směrem, byla nesmírně chytrá a bavila ji biologie. Omezenost kast ji bohužel stejně nakonec zastavila a poslala zpět do rodinného podniku. Střední školu si Carmen vybrala sama, ke shodě okolností to byla dokonce i ta doporučená. Tam se více ponořila do studia muziky jako teorie a psaní skladeb, z nichž některé dokonce hráli i v orchestru. Po studiu sice chtěla dál studovat na univerzitě, ale absence financí jí to zabránila. Přidala se tedy k orchestru již po maturitě. Jejím velkým snem bylo založit si vlastní kapelu po několika letech hry v jejich orchestru a cestovat po všech provinciích. Carmen je velký snílek, to o ní vypovídá mnoho, většinou zamyšleně čučí z okna a nedokáže stát nohama pevně na zemi, ale miluje, když se může odvázat a prozářit svůj obyčejný den veselou hudbou. A co se jejího již dříve zmíněného nevyzpytatelného chování týče, přihláška do Selekce pravděpodobně patří k tomu. Má sice hlavu v nebesích, ale Selekci bere spíše jako výzvu, než možnost zamilovat se do prince.